Kde jsem bydlela

Žila jsem spolu se svým přítelem v Bergenu, druhém největším městě Norska, na studentské koleji Hatleberg v bloku B. Budova nebyla tak vysoká jako obvyklé koleje v Praze. Měla jen sedm pater a my jsme bydleli hned v prvním. Také tam nebyla žádná vrátnice, jak je zvykem v ČR a proto nebyl vlastně ani problém v tom, že jsem tam se svým přítelem, jakožto řádným studentem, bydlela. Vchodové dveře se otevíraly na kartu a k večeru se už musel přidávat i číselný čtyřmístný kód, který měl každý bydlící přidělen.

Koleje Hatleberg Naše kolejní budova

V budově nebyly žádné společné veřejné dlouhatánské chodby s nasázenými dveřmi jedny vedle druhých do samotných obytných buněk, ale každé patro mělo nanejvýš troje dveře. Jedny z nich byly výtahové a po stranách byly vstupní dveře na malou chodbičku, kde bylo šest pokojů a pro bydlící jedna společná kuchyňka. Ta byla dokonale vybavená. byl tam veliký mrazák, dvě ledničky, mikrovlnná trouba, klasický elektrický sporák se čtyřmi plotýnkami a také troubou. Kuchyňská linka měla asi deset dřevěných dvířek a nějaké ty šuplíky. Jídelní části byla trojdílná lavice a samozřejmě také stůl. Dokonce okna měly závěsy a byli tam dvě stálo-zelené květiny. Zda však nepatřily někomu ze spolubydlících jsem netušila. Starala jsem se o ně totiž sama.

Kuchyň Jídelní část

Naše samotné bydlení bylo takové, že hned po vstupu byla malinkatá chodbička, která sloužila jako šatna. Měli jsme vlastní malou koupelnu, kde byl sprchový kout, záchod, umyvadlo, zrcadlo a kovová polička. Pokoj byl vkusně a potřebně zařízený. Adam nábytek rozmístnil tak, aby tam bylo co nejvíce místa a musela jsem ho pochválit, protože to udělal velmi dobře. Co však bylo na začátku pro něj nečekané bylo, že neměl k dispozici povlečení. Snad tam počítali s tím, že si každý student donese vlastní. Musel si jej za zálohu na dobu pobytu půjčit. Než tak udělal spával ve svém dovezeném spacáku.

Šatna Koupelna Pokoj Pokoj

Jak už z popisu vyplývá, měli jsme pět sousedů. Jeden byl Španěl, který tam byl v rámci výměny studentů (exchange student). Nevím přesně jak se jmenoval, ale oslovovali jsme ho Chocho. Byl to takový "darebák", protože si často kolem půlnoci nebo později dělal v kuchyni nějaké jídlo, které krásně vonělo a my jsme pak začali mít také hlad :-). Jednou jsme už opravdu nevydrželi a museli si jít v půl druhé ráno něco připravit. Adama úplně nadchávalo, když jej viděl připravovat si nějaký (jak on říkal) flák masa. Já jsem si zase všimla, že si po sobě sice všechno nádobí umyl, ale vařič nechával být. Býval úplně poprskaný od oleje, který mu stříkal při té přípravě fláku masa z pánvičky. :-)

Další ze sousedů byla Bulharka, která tam byla už asi pět let. Byla taková zvláštní, stále měla kruhy pod očima a byla bílá jako stěna a někdy až zelená. Byla však fajn a téměř stále se smála. Nebyla ovšem vůbec na vaření, natož na uklízení. Většinou si dělala třeba pytlíkovou polévku v tom největším hrnci, který tam vlastně byl a používali jsme jej na vaření špaget. Když ji celou nesnědla, tak ji ani nedala do chladna, nechala ji několik dní ležet na plotně až šla pomalu naproti a pak ji teprve vyhodila. Vždy po ní zbyly použité odložené příbory, špinavé nádobí si tam v jednom koutku linky shromažďovala třeba i několik dní a pak to teprve zaschlé pěkně drhla. Nikdy si po sobě nesetřela žádné drobky a rozlitý čas s mlékem, který velmi často pila, též ne.

Potom tam byli dva Norové. Jeden asi hodně posiloval, což na něm viditelné a měl úplně holou hlavu. Asi si ji holil každý den :-). Jedl jen pizzu nebo takový ten polyesterový chleba s plátkem tvrdého sýra a zapíjel to džusem. Ten druhý byl takový normální, docela fešák a kupodivu nebyl ani blonďatý. O těchto dvou jsme moc nevěděli. Moc se v kuchyni nezdržovali a na víkend zřejmě jezdili domů.

No a v neposlední řadě tam žila jedna mladá rodina i s dvouměsíční holčičkou, které říkali Ida. Jednalo se o Nora a Korejčanku. On však původně pocházel také z Koreje (zda z Jižní či Severní to nevíme). Žili ve dvoj-pokojíku. Během našeho pobytu ten manžel udělal doktorát a ona zřejmě studovala také už na doktorku. Proti němu však vypadala velmi mladě. Než se odstěhovali do vlastní bydlení, tak měli v kuchyni speciální nádobu na vaření rýže, kterou jedli úplně pořád, samozřejmě hůlkami a také u toho mlaskali. Převážně jejich vaření strašně smrdělo. Vařili takové šílené různorodé rostlinky, které byly velmi aromatické. Zřejmě to dělali k vůli vývaru. Dle Adama to páchlo jako čert. Když jsme jim pod pokličku nahlédli, tak jsme viděli hrůzu. Těžko říci co to opravdu bylo, ale něco vypadalo jako bambusové výhonky, byly tam snad i slupky z citrusovníku, nějaké další kořínky vypadající jako hovno, jakési bobulky jako kozí bobky, houby, mnoho dalších listí a kdovíco ještě. Jednou když přijeli z návštěvy od rodičů, tak si přivezli veliké zásoby zeleniny a ryb. Dřez byl plný čínského zelí, potom zase celých ryb a do bílé bedny si naložili snad rozkrájené veliké bílé ředkve. Vše potom uložili na mrazák a postupně každý den sahali do zásob. V jednom z igelitových sáčků jsem viděla spoustu malinkatých asi tak pěticentimetrových rybiček a říkala jsem si, co s tím asi tak dělají. Oni měli ty rybičky jak na mrazáku tak i v sušené podobě. Později jsem zjistila k čemu je měly. Ve vřící vodě jich jednou plavalo několik a samozřejmě úplně celých, nekuchaných a ještě k tomu s očičkama a ploutvičkama. Fuj, to byl ale pohled. Asi tehdy připravovala polévku. Já už pak jen viděla, jak je naběračkou vytáhla a vyhodila do koše. Do vody pak naskládala zase něco jiného, ale co - to už nevím. Jindy jsem její výsledek dalšího vaření ze zvědavosti zase prohlížela. V hrnci mezi houbami, mrkví, listy pórku a těstovinami plavalo několik malinkatých růžovoučkých krevet ještě s vousy a koukali na mě svýma velkýma černýma očima. Adam prohlásil, ačkoliv původně chtěl někdy navštívit Čínu nebo nějakou podobnou asijskou zemi, nikdy tam nepojede, protože by pravděpodobně umřel hlady.

Kořínky Ryby Bedna

Koncem listopadu se mladá rodinka odstěhovala do vlastního bydlení a místo nich tam přišel další mladý pár. Oba byli zřejmě studenti a pocházeli z Rakouska. Kluk se jmenoval Tomas, byl velmi hubený a vysoký jako Adam. Jeho přítelkyně Marion byla velmi milá. Měla na krku a trochu ve tváři takové zarudlé fleky od popálení. A kdo ví, čím si asi v minulosti prošla. Naprosto mě fascinovalo, že měli vlastní nádobí, počínaje kastroly, až po podložky pod talíř. Časem jsem si všimla, že vlastnili též toustovač i mixér. Do teď netuším, zda už v Norsku žili delší dobu a vše si pořídili nebo se třeba stěhovali díky vlastnímu vozu. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak tam mohli v zavazadlech dopravit tolik "nepotřebných" věcí.

Jednou když jsem s Adamem byla ve městě, prošli jsme si trh. Neodolali jsme a koupili si půlku housky s "červiky" neboli s válečky masa z malinkatých krevet. Bylo strašlivé rozhodování a přemlouvání se k prvnímu zakousnutí. Ale chuť nakonec nebyla tak špatná, něco jako krabí tyčinky u nás. Na základě toho jsme si koupili přímo mražené potvory a zkusila je připravit. Zjistila jsem, že narozdíl od trhu, kde mají všechno živé či jen zmrazené, prodávají v obchodech tyto krevetky už uvařené. Stačilo je jen v mikrovlnce rozmrazit a pak se k tomu kousku masa dostat. Skořápku mají dost tvrdou a bylo třeba patřičné zručnosti.

Krevety

Prádelna byla též v té samé budově a to v přízemí. Byly k dispozici 4 pračky a 3 sušičky. Vše se zapínalo na kartu, ze které se pak při vyúčtování odečítala odpovídající částka (praní 12,- NOK, sušení 8,-NOK).

Prádelna Automat na aktivování praček

Sousední budova patřící také ke koleji. Byla vybavena posilovnou, kterou údajně měli během našeho pobytu zavřít, protože nedaleko školy byla postavena nová sportovní hala. Vedle posilovny byla místnost dokonce i se soláriem, které se aktivovalo díky automatu na mince. V místnosti vedle recepce byl prostor se sedačkami a s nádherným výhledem na moře i město. Také tam byl kulečník a šipky. Jednou týdně tam promítali zdarma video (kino) a pro diváky ze začátku koloval zdarma v misce čerstvě udělaný slaný popcorn a později kolem vánoc začali rozdávat také pití v půllitrových lahvích (jako je kola nebo nějaká brusinková limonáda.

Posilovna Hala se sedačkami

Co se týče jídla, tak si myslím, že nám nic nechybělo. Sestavovala jsem nám týdenní jídelníček a snažila se, abychom domácím vařením ušetřili a nemuseli chodit do školní menzy, kde by nám asi ani moc to norské jídlo nechutnalo, nenajedli bychom se dostatečně a utratili mnoho peněz. Kombinaci jídel jsem vymýšlela tak, abychom měli stravu alespoň trochu vyváženou. Dokonce se mi dařilo Adamovi vnucovat zeleninu :-). Všechny potraviny jsme samozřejmě kupovali. Co se mi však nikdy nepodařilo sehnat byla strouhanka a tak jsme si ji museli udělat z toustového bílého chleba, hezky ručně pomocí struhadla. No a těstoviny do polévky také asi nevedli (něco jako písmenka, hvězdičky nebo obyčejné nudle prostě v obchodech byly) proto jsme lámali špagety. Koho zajímají konkrétní částky, ať se podívá na stránku, která je věnovaná cenám v Norsku.

Koláč Pizza


Moje e-mailová adresa Zpět na úvodní stránku Zpět na Norsko



Autor stránky: Bohumila Šťavová
Připomínky a dotazy: milast@seznam.cz
Aktualizace
© 2001-2006