Cesta za ledovcem
a
plavba po fjordu

Když jsme měli v Norsku ještě pěkné počasí, absolvovali jsme s Adamem výlet. Veškeré informace jsme našli postupně na Internetu a naplánovali si tak třídenní pobyt mimo Bergen. Chtěli jsme navštívit územní část zvanou Sog a Fjordane, shlédnout úžasné vodopády a panorama přírody, ocitnout se na nejdelším fjordu Norska a pokud možno tak se přiblížit k největšímu ledovci Evropy. Všechny jmenované krásy jsme zatím viděli pouze na informačních letáčcích případně na fotkách z internetu. Tedy Adam už vlastně něco z této země znal, protože projel Skandinávii stopem.

V Bergenu jsme si zakoupili jízdenku na vlak. Nejprve jsme jeli takovým docela obyčejným, který nás dovezl do městečka Voss. Tam jsme přesedli do dalšího, který už zvenku působil přepychově - možno přirovnat asi tak k první třídě u nás. Ten nás dovezl do stanice Myrdal. Zde už na nás čekalo spojeni vyhlídkového vláčku, který jel celou hodinu pomaloučku krásnou krajinou a my jsme mohli fotit. Když jsme zrovna nejeli tunelem ve skále, tak se všude kolem nás rozprostíralo nádherné panorama. Dokonce nám vláček kolejáček zastavil u velikého vodopádu zvaného Kjosfossen, který jsme si řádně zdokumentovali.

Ve vlaku Signatur. Vláček Flåmsabana. Vdopád zvaný Kjosfossen.

Z výšky 866 metrů nad mořem jsme klesali až k moři, neboli k fjordu se jménem Sognefjorden do městečka Flåm. (Mimochodem nad tím A v názvu má být kroužek.) Zde jsme zůstali do druhého dne. Ubytovali jsme se v kampu, kde jsme spali v jedné moc pěkné budově s malým ale útulným pokojíkem pro dvě osoby. Ještě týž den jsme si prošli všechny turistické trasy značené v malém letáčku, který jsme získali na informacích. Už cestou vlakem jsme viděli nádherné vodopády a zde v okolí se vyskytovali též, ale už v menší šířce. Došli jsme k malému kostelíku. Procházeli jsme okolo pasoucích se stád ovcí. Většina z nich vlastně jen tak polehávala, mlela pantem a velmi unaveně se na nás dívala. Od jednoho pána s dalekohledem, asi dědečka vlastníků kampu, jsme se dozvěděli, že jejich rodině patří ona skála. Ten den se jeho syn a další muži vydali údajně na lov. Druhý den se nám to potvrdilo. Pes hlídající areál kempu se s zuřivostí pouštěl do hlavy jelena ještě s parohy. Muži tedy byli úspěšní. Nebylo nám však jasno, jak jej z té výšky mohli dostat dolů do údolí. Musela to být pořádná dřina. Jak je vidět na snímcích, skála byla velmi prudká a samozřejmě jak jinak než vysoká.

Výhled na město Flåm. Na turistické stezce. V pokoji v kempu.

Z tohoto městečka jsme autobusem pokračovali směrem k nejblíže dostupnému splazu ledovce. Cesta vedla přes město Aurland. Potom jsme vjeli do nejdelšího tunelu na světě, který měřil 25 kilometru a byl moc pěkný. Asi tak na třech místech měl uvnitř takové zajímavé modravé osvětlení. I při představě, že je nad námi, vedle nás, pod námi, prostě všude, kilometry skaly, vůbec nepůsobil depresivně. Ono těch tunelů je v Norsku vlastně veliká spousta. Člověk by se ani nikam jinam přes ty hory, kopce a skály nedostal. A když už jsme při přejezdu z jednoho do druhého tunelu několikrát vykoukli na denní světlo, tak byla před námi zase voda a museli jsme přejet most, případně se nalodit na trajekt, který nás převezl pres fjord na druhou stranu, kde byl dole ve vysokánské skále zase malý otvor dalšího tunelu. Potom autobus pokračoval diky trajektu do městečka Sogndal. Tam jsme trochu zmapovali okolí, abychom druhý den věděli, kam máme jít na trajekt. Chtěli jsme odsud plout přímo do Bergenu. Po nějaké době čekání nám přijel další autobus, který nás už konečně dovezl k ledovci. Celou cestou jsme viděli krásné scenérie norské přírody. Vysokánské hory na vrchu pokryte sněhem, několik menších či větších vodopádu, pasoucí se krávy a ovce apod.

Autobus nám zastavil za městečkem Fjærland, kde jsme si chtěli najít nějaké ubytování. Už z dálky jsme viděli ledovec. Prošli jsme mezi kravami, kterých jsem se velmi bála a došli jsme hodně blízko největšímu norskému a zároveň evropskému ledovci Jostedalsbreen. Úžlabinou mezi skálami na nás "padal" přímo z modré oblohy. Byl obrovský, vymykal se středoevropským měřítkům. Určitě měl hroznou sílu. Jeho splazy se spouštějí hluboko do údolí a klesají až do 300, 200 i 60 metru nad hladinou moře a my jsme stály nedaleko nejrychleji tekoucího ledového splazu zvaného Bøyabreen. Pod ním se kdysi dávno vytvořilo jezero, které se od fjordu liší jen sladkou chuti své vody a je mléčně namodralý.

Dočetla jsem se, že tento ledovec má plochu 487 km2, sahá od 60 do 1957 metrů nadmořské výšky a jeho maximální tloušťka je 600 metrů. Celý ledovec obsahuje asi 73 kubických kilometru, to je 73 x 1012 litrů sladké vody. I když je to číslo hodně velké, Norové by ho spotřebovali za sto let. Je těžké si představit, že před sto a více lety vedly pres ledovec obchodní cesty, spojující oblast fjordu s vnitrozemím, a že náklad, koně i dobytek doprovázely ženy v dlouhých sukních. Tehdy byl ale Jostedalsbreen kompaktnější, dnes je strmější a je v něm mnohem víc trhlin. Proto se také na ledovec bez průvodce nesmí. Není ani možné kousek ledovce si odloupnout. I když to tak na fotografiích nevypadá, tvoří ho opravdu kompaktní led. Pracovnici ledovcového muzea si ale mohou každý týden z jiného splazu zvaného Supphellebreen odštípnout přibližně jednu tunu ledu. Ledovci to totiž nevadí, za posledních deset let stejně o 75 metrů ročně narůstá a led se z něj bere už od minulého století. Dával se třeba do ledniček na parnících s turisty, kteří sem v té době připlouvali po jednom z ramen Sognefjordu. První cizinci se na ledovec vypravili v roce 1880 a již o tři roky později se nechal zaregistrovat první průvodce po ledovci.

Když jsme už byli chladem zmrzlí a byl tak akorát čas na to, abychom odešli zpět do městečka Fjærland a našli si ubytování, museli jsme tento gigant opustit. Nejhorší pro mne bylo projít zase kolem toho stáda krav, které se k nám ještě více přiblížilo. Pěší cesta byla hodně dlouhá. Ani se to autobusem nezdálo. Šli jsme snad více jak dvě hodiny a než jsme došli blíž k nějakému obydlí, už se stmívalo. Přestože v cele Skandinávii platí báječné dávné zvykové právo dovolující nocovat a chodit všude, kde se tím vyloženě nenarušuje soukromí druhého člověka, zvolili jsme variantu ubytovat se v kampu. Než jsme však k němu došli, byla už tma. Doufali jsme jen, aby byl otevřen. Naštěstí na recepci ještě někdo byl a nechal nás za úplatek ubytovat ve dvoulůžkovém pokoji. Dali jsme si horkou sprchu, která se aktivovala díky malému automatu na mince. Záleželo na časové délce proudění teplé vody do sprchy. V kuchyňce společné pro všechny pokoje jsme si připravili těstoviny s tuňákem. Nějak jsme neodhadli množství a proto nám hodně zbylo do druhého dne, což jsme s chutí snědli ke snídani.

Ráno jsme vyrazili směrem k ş!ꣀ » €á˙ŔŔ ŕŕ. jsme zkusit, zda bychom pomoci stopu neušetřili par norských korun. Stoupli jsme si raději až za budku, kde se vybíralo mýtné. Byla neděle něco kolem poledního a aut opravdu moc nejezdilo. Nehledě na to, že ta paní sedící v té úzké budce asi řidiče nabádala, aby nás nebral, poněvadž se na nás společně stale dívali a snad jsme i zahledli ve tváři výsměšný pohled. Zdařilo se a nakonec nás vzal jeden pan, který byl v autě sám. Dovezl nás zpět do města Sogndal, ve kterém jsem včera nastupovali do autobusu jedoucího okolo ledovce. Měli jsme několik hodin čas a tak jsme si toto malé městečko prošli téměř skrz na skrz. Bylo nám opravdu potvrzeno, že by odtud měla vyplouvat loď směrem do Bergenu. Loď byla taková zvláštní, Její spodní část byla rozdělena do dvou jakoby nožiček. Jednalo se Express Boat (tedy expresní loď), což se nám hned po vyplutí potvrdilo. Chtěli jsme se na nejkrásnější fjord Norska zvaného Sognefjoreden dívat zvenku, ale nebylo to možné. Nejen, že byl naprosto ohlušující zvuk motoru, který uváděl loď do tryskové rychlosti, nedal se též zvládnout vítr a chlad, který okamžitě nastal. Tento fjord je v Norsku zároveň i nejdelším. Prý se prokousal 205 k do vnitrozemí a dosahuje hloubky až 1308 metru.




Moje e-mailová adresa Zpět na úvodní stránku Zpět na Norsko



Autor stránky: Bohumila Šťavová
Připomínky a dotazy: milast@seznam.cz
Aktualizace
© 2001-2006